V české lingvistice ✍Gebauerem & Ertlem (1926) a ✍Bauerem (1960), ✍Bauerem (1965) specifikovaný typ ↗vedlejších vět; původně vymezený vágně na základě „obsahového vztahu věty řídící a vedlejší“ jako věty vyjadřující vlastní obsah toho, co je ve větě řídící obecně nazváno (nejčastěji slovesem n. dějovým jménem), n. co se v ní hodnotí (různými predikativními adj.n.adv.). Z hlediska větněčlenské platnosti jde o věty podmětné (1), předmětné (2) a přívlastkové (3):

Tradičně a velmi intuitivně se dělí do tří typů, a to (např. podle ✍Bauera, 1965, a v návaznosti na něj) podle toho, jakou platnost by měly jako věty samostatné, na: (a) o.v. oznamovací // závislé věty oznamovací (On říká, že skáču jako srnka ← On říká: Skáčeš jako srnka), (b) o.v. tázací // závislé věty tázací // nepřímé otázky, a to (b₁) závislé otázky zjišťovací (Ptal se, zda přijdu ← Ptal se: Přijdeš?) a (b₂) závislé otázky doplňovací (Ptal se, kdo rozbil to okno ← Ptal se: Kdo rozbil to okno?), (c) o.v. žádací // závislé věty výzvové, a to (c₁) závislé věty rozkazovací (Radil mi, abych se jí vyhýbal ← Radil mi: Vyhýbej se jí) a (c₂) závislé věty přací (Přál si, abychom se za rok setkali ← Přál si: Kéž bychom se za rok setkali). O klasifikaci o.v. zakotvenou ve ↗valenční teorii usilují všechny naše syntaxe (např. ✍Sgk, 1986; ✍MČ 3, 1987; ✍SS, 1990; ✍SČ, 1998, ✍MSoČ 2, 2014); v hlavních rysech se neliší a neliší se ani zásadně od Bauera, pokud jde o klasifikaci, k níž na základě valenční analýzy dospívají; hlavní rozdíl je v tom, že klasifikaci o.v. už neopírají o bauerovskou její „původní platnost“ jako věty samostatné, ale o vlastnosti struktury s obsahovou větou samé. Linii popisu těchto souvětí opřenou o vlastnosti spojovacího výrazu založil Svoboda (✍Sou, 1972) a jeho pokračovatelem je ✍Štěpán (2013); jsou analyzovány jako typ vět částicových.

Styl analýzy o.v. ve valenčních syntaxích je v principu takovýto: jsou to vedlejší věty/klauze, kterými je ve valenční pozici vyžadované slovesným kmenem vyjadřován propoziční ↗participant // ↗aktant, tj. událost. O.v. tedy „saturuje“ valenční požadavky nositele valence, a tak sémanticky tento výraz kompletují (proto se označují taky termínem kompletivní věta): Petr slíbil, že přijde × *Petr slíbil. Tato analýza predikuje, že o.v. se objevují jako „doplnění“ sloves ve všech jejich finitních i infinitních tvarech (zkoumá // zkoumat // zkoumáno // zkoumej // zkoumaje // zkoumající // zkoumání, zda Pavel nepodvádí), potíže má s o.v., které se objevují u některých substantiv a adjektiv, která verbální porci ve své vnitřní struktuře neobsahují (problém, zda Pavel nepodvádí; plakát, že přijede cirkus aj.; zvědavý, zda Pavel nepodvádí; pyšný, že tu zkoušku udělal aj.). O.v., které se objevují jako doplnění substantiv (tradičně analyzované jako obsahová věta přívlastková), mají stejnou formu jako ty, které se objevují u slovesa, s nímž je toto substantivum asociováno; strukturní vlastnosti, kterými se liší, plynou z toho, že o.v. je součástí nominální skupiny, a jsou jimi např.: fakultativnost realizace o.v. (Petr slíbil (Pavlovi), *(že přijde) × Slib (Petra) (Pavlovi), (že přijde), je jen slib; nemožnost extrakce z o.v. (Kam_i slíbil Petr Pavlovi, že pro půjde t_i × *Kam_i slib Petra Pavlovi, že půjde t_i). Pokud se týká o.v., které se objevují jako „doplnění“ sloves, jsou dobré důvody předpokládat, že o.v. jsou objekty/komplementy (v generativní gramatice viz ✍Stowell, 1981, a po něm jiní). Tradiční analýza ovšem rozlišuje objektové / předmětové obsahové věty a subjektové / podmětové obsahové věty, opírajíc se o stejnou distribuci o.v. a nominálního výrazu, srov. objektová o.v.: Soud mu nařídil, [[aby se každý týden dostavil na kontrolu] // [kontrolu]] × subjektová o.v.: Soudem mu bylo nařízen‑o//‑a, [[aby se každý týden dostavil na kontrolu] // [kontrola]]. Pro unifikační komplementovou analýzu o.v. mluví zvl. to, že (a) všechny o.v. jsou v bezpříznakových strukturách v pozici za slovesem, tedy v pozici komplementu, (b) ve větách s pasivní morfologií tranzitivního slovesa nemusí o.v. pozici komplementu opustit a přemístit se do pozice subjektu auxiliáru, protože – na rozdíl od nominálních výrazů – věty nemusejí získat pád, aby mohly být vyjádřeny (viz ↗pasivum), (c) kdyby o.v. ve struktuře (i) Stalo se, aby celý červenec nepršelo? byla subjektová, musela by – podle standardních analýz – u infinitivu maticového slovesa být její povrchová realizace zakázaná, a struktura (ii) by tedy měla být s *, ale není: (ii) Je možné stát se, aby celý červen nepršelo?

Na levé periferii o.v. se vyskytují spojky tvořící uzavřenou množinu; základní jsou spojky (a) že; (b) aby; (c) zda/-li/jestli a (d) ↗k-slova kdo, kde, kdy, kam, jak a skupiny tato slova obsahující: kterého muže, za jaké podmínky, nakdy apod. Spojka (b) vyjadřuje, že pravdivost propozice vyjadřované o.v. je otevřená, a žádoucnost, aby tato propozice nabyla hodnoty pravda. Spojky (c) vyjadřují, že pravdivost propozice vyjadřované o.v. je otevřená, spojovací výrazy (d) vyjadřují neznámost entity, jejíž kategoriální status je vyjádřen k-slovem. Spojka (a) je bezpříznaková, tzn. v o.v. se objevuje tehdy, není-li důvodu, aby v ní byl spojovací prostředek typu (b), (c), n. (d). Základní distribuce těchto spojek je dána v zásadě dvěma faktory: (1) Spojka je „objednána“ (selektována spolu s dalšími rysy vedlejší věty) sémantickými rysy nositele valence a (ve většině vět) označuje syntaktický typ o.v.: aby, ať [věta žádací], zda … / kdy …[věta tázací], že [věta netázací]:

Existují však i slovesa, která svou sémantikou žádnou hodnotu rysu [typ věty], který selektuje spojku, nezadávají, a pak spojka specifikuje, jaký typ věty o.v. reprezentuje:

Změna sémantických rysů v maticové větě (realizována buď přímo ve vnitřní struktuře slovesa např. jako hodnota rysu vid n. modus, n. např. přidáním modálního slovesa) může změnit její sémantiku tak, že se změní i hodnota rysu [typ věty], a tedy distribuce spojek (viz ✍SČ, 1998), srov. aspoň kontrast (8a) – (8c):

(2) Užití jiných spojek a spojovacích výrazů místo spojek selektovaných je vždy nějak motivováno: Lituji, že jsem vás urazil → Lituji, jestliže jsem vás urazil (zrušení ↗presupozice faktovosti; viz ↗faktové sloveso). Motivováno je i užití spojovacích prostředků typu (c) a (d) místo selektované spojky typu (a), n. (b), podle ✍Daneše & Hlavsy a kol. (1987:157–161) tím, že o.v. nevyjadřuje explicitní informaci úplnou, nýbrž explicitní informaci neúplnou: Řekl mi, že to okno rozbil Petr (informace úplná) × Řekl mi, kdo to okno rozbil (informace neúplná, nevyjádřenou složku autoři nazývají suplemendum a kdo plní funkci náměstky).

Ve strukturách s o.v. se může vyskytnout tzv. korelát to: Petr řekl Pavlovi (to), že pozvou i Janu. Tento korelát je analyzován různě, společným rysem analýz je asi jen to, že o.v. „nominalizuje“, tj. o.v. se stává nominálním komplementem. Z hlediska funkce se navrhuje, že to je pádový ukazatel, tj. nominální ↗auxiliár vyjadřující rys pádu, který valenční pozici, v níž je o.v., přiděluje nositel valence. V lit. se objevuje taky termín platzhalter, který má postihnout funkci korelátu spočívající v tom, že poskytne oporu pro partikule, aby obsah vedlejší věty byl v jejím dosahu: Počítal i / jen s tím, že si koupí hroznýše. To, že o.v. je složkou nominálního výrazu, se projevuje syntakticky tak, že z ní není možná extrakce (viz ↗ostrov), srov. kontrast (9a) × (9b):

Časové formy slovesa o.v. vyjadřují ↗relativní časy, tj. událost časově nevztahují k okamžiku promluvy, nýbrž k času věty maticové: préz. sloves nedok. současnost (Oznamuje / Oznámil / Oznámí mi, že někdo stojí za dveřmi), prét. předčasnost (Oznamuje / Oznámil / Oznámí mi, že někdo stál za dveřmi), futurum sloves nedok. a préz. sloves dok. následnost (Oznamuje / Oznámil / Oznámí mi, že někdo bude stát za dveřmi); viz např. ✍Panevová & Benešová ad. (1971); ✍Panevová & Sgall (1995) aj. Sémantické rysy nositele valence v maticové větě řídí ovšem také distribuci časových forem. Např. slovesa typu slíbit, naplánovat, předsevzít si vyžadují, aby v o.v. bylo futurum, slovesa typu říct, oznámit, sdělit časové formy o.v. neurčují: Slíbí / Slíbil / Slibuje, že přestane kouřit / *přestává kouřit / *přestal kouřit × Říkal, že přestane kouřit / přestává kouřit / že přestal kouřit.

V teoriích, které status věty přiznávají také některým infinitivním konstrukcím, které analyzují jako ↗kontrolové konstrukce, se vedle finitních obsahových vět (Slibuje, [že nebude kouřit]) rozlišují infinitivní obsahové věty (Slibuje [nekouřit]); tyto struktury mají totiž jako finitní věty (a) subjekt, ale na rozdíl od nich vždy foneticky nevyjádřený (klasicky PRO-subjekt): Pavel_i nutil Petra_j [PRO_*i/j omluvil se_*i/j]; proč je PRO s indexy PRO_*i/j viz ↗kontrola; k tomu, že se s indexy se_*i/j, ukazuje, že PRO je subjekt, viz ↗teorie vázání, a (b) predikát (vyjádřený infinitivem), a tato infinitivní struktura může mít samostatný čas: Pavel včera nutil Petra [PRO omluvit se už zítra].

Pro analýzu struktur typu [Koho / Janu]_i Petr myslí, že Tomáš pozve [t_i] do baru × [^?Kdo_i / ^??Tomáš_i] Petr myslí, že [t_i] pozve Janu do baru; *[Kdo_i / Ivan]_i Petr řekl Pavlovi, že [t_i] pozve Janu do baru viz v generativní gramatice ↗that-t filter; viz také ↗přemosťovací sloveso. Pro analýzu struktur typu Petr zjistil, kam_i (že) Pavel šel t_i × Petr zjistil, do kina *(že) Pavel šel t_i viz v generativní gramatice ↗Doubly‑Filled-Comp filter.

Tato a další data tohoto typu poskytují derivační syntaxi také důvody pro řazení syntaktických operací. Kontrast mezi větami Komu / Pavlovi se Petr ptal, zda Eva dala pusu? × *Komu / *Pavlovi se Petr ptal, kdo dal pusu, ačkoli jejich správnost není hodnocena jednotně, ukazuje, že extrakce členu z obsahové věty do levé periferie maticové věty musí proběhnout dřív, než se do levé periferie obsahové věty dostane k-slovo. Srov. i gramaticky správné struktury jako (iii) Kdo komu se Petr ptal, zda dal pusu.

Kontrast, který ukazuje dvojice vět:

tj. posun fráze z pozice, kde zanechal stopu „(t)race“, do pozice před spojku (z důvodů ↗aktuálního členění), analyzovaný typicky jako kontrastivní topik, je jedním z důvodů, který – počínaje ✍Rizzim (1997); viz ↗funkční kategorie – vede k různým návrhům reprezentace levé periferie syntaktické struktury věty, tedy CP strukturovat tak, aby v doméně C byly syntaktické pozice pro (kontrastivní) topik, (kontrastivní) fokus a typ věty a aby tyto pozice byly pro klitika neviditelné: Petr říkal, zítra že by babička přijela × Petr říkal, *zítra by že babička by přijela. Sám Rizzi zajištuje pořadí v (2a'), ale bez projekce C, takže jeho analýza bude mít problém s zajištěním selekčních požadavků maticového slovesa. V rámci klasické verze ↗X-bar teorie lze pořadí zajistit posunem adverbia zítra do [Spec, CP] (přičemž v C^o je spojka že), ale interpretaci kontrastivního topiku je nutno zajistit jinak než syntakticky, tj. posunem do [Spec, Top], např. pragmaticky. Srov. ✍Rizzi (1997), pro č. např. ✍Sturgeon(ová) (2008), n. Lenertová (např. ✍Lenertová & Junghanns, 2007; ✍Fanselow & Lenertová, 2011).